uniqueronnie

Několik let mého života, blogování bude vždycky tím krásným začátkem, který mě vedl ke psaní. Děkuju. Tak pá, Ronnie

Myslím, že je na čase si to všechno srovnat v hlavě jedním prostým článkem bez přetvářky, úprav, prostě volnej proud naprosto zbytečnejch myšlenek. Zkrátka si potřebuju urovnat celé ty štosy záležitostí posledních dní, aby se jednoho krásného dne nezhroutily a s nimi i já. Tímto vás vítám u článku, který vás ničím neobohatí, nezlepší vám život a nic vám nedá, TAK TO PLS NEČTĚTE, DÍK. ALE VYDRŽTE JEŠTĚ. Jen malý dotázek než půjdete zas pryč, pokud máte magické schopnosti a vyznáte se v nastavení designu na doméně blogspotu, ozvěte se, mám menší trable, děkuji uctivě. V této části už není potřeba pokračovat, nic se nedozvíte. V posledních dnech zažívám menší krizi. Nevím čím to může být, na zklamání jsem zvyklá už vlastně od doby co jsem vytáhla paty ven z baráku a tím pádem i náruče mých milovaných rodičů a prvně okusila přítomnost jiných osob, a to ve školce. Jenže to odbočuju. Sama sebe se ptám: Jde lidem vůbec pozorumět? Lze chápat lidské konání? Všechny ty pohnutky, chemické reakce ...

Jsem tak hloupá _ Tak neuvěřitelně hloupá. _ Nenávidím to jak se cítím. _ Kdy to už přestane? _ Kdy tě přestanu podvědomě vyhledávat a doufat? _ Kdy už konečně pochopím, že je konec? _ Kdy? _ _

Mám strach. A naživu mě drží jen myšlenka na tebe. Nechci se bát. Nechci se mračit. _ Je mi zima, ale venku je teplo. Mé ruce i nohy jsou chladné, bojím se vyjít ven a nastavit tvář slunci. _ Kůže bledá a oči prázdné. _ Rty suché, toužící po tvých konejšivých polibcích. _ Nechápeš to? _ Když jsem s tebou, bolest mizí. Odháníš ji pryč někam do neznáma. _ Ale ne dostatečně daleko. _ Stále se vrací a zanechává modřiny na duši. _ Nikdy neodejde. _ _

Mluvili jsme a šlo to. _ Mluvili jsme a nebylo to nucené. _ Ale přece jen jsem byla klidnější když bylo ticho. Slyšet byly jen naše kroky, to tiché šoupání. Občas se k tomu přidal smích opilích lidí utápejících svá trápení v alkoholu. Já jsem byla ráda, že jsem tentokrát opilá nebyla. Akorát bych vše zkazila. _ Bylo asi půl deváté večer a slunce šlo spát. Své oči jsem upínala na bouři barev odehrávající se před našimi těly, byla jsem ohromena tak prostou krásou. _ Proklínám čas. Byl k nám tak nemilosrdný. Než jsem se stihla nadechnout, než jsem stihla začít na chvíli žít a vnímat, byl konec. _ Chtěla jsem ještě krátkou chvíli, krátký moment, on však křičel: "Ale mě to nezajímá!" _ _ Bylo by drzé nechat své myšlenky přehrávat vzpomínky na úplně jiného člověka? Je to správné? Co je správné? _ Děkuji za tento malý dar, po dlouhé době se k nim vracím a nechci odejít.

Ten název se mi líbí. Ostatní "blogeři" šli asi hlouběji do sebe, když každý týden volí tak poetická témata. Abych pravdu řekla, tak mě přestalo bavit psát promakané články. Vždycky toho mám tolik na srdci a bojím se, že na něco v tom sledu zapomenu. Kéž bych mohla psát tak rychle, abych stíhala zapsat své myšlenkové pochody. Poslední dva víkendy byly hektické. A tento nebude výjimkou. Musím říct, že jsem ráda. Protože trávit 2 dny čas celý den s celou rodinou nedávám. Proto je i ten týden ve škole lepší než víkendy doma. Napsala mi jedna osoba. Dávno jsem toho člověka zavrhla. A nechtěla jsem mu odepisovat, ale nedalo mi to. Prostě tělo neposlouchalo hlavu, jako už tisíckrát předtím. A tím jsem si pěkně ublížila. Teď tu sedím a doufám, že napíše i když vím, že už nenapíše. Ta představa mě naprosto drtí zevnitř. A proč nenapíšu já? Protože si budu připadat jako když se vtírám. Nad každou zprávou jsem přemýšlela, a ještě déle jsem dumala nad svojí odpovědí. Neumím si představi...

Tomu fousatýmu datu u posledního článku ani nejde uvěřit. Úplně jsem se distancovala od psaní. Budu nejspíš hodně dlouho přemýšlet nad tím jak se mi to podařilo. Ale cítím se mnohem líp když mé prsty zběsile běhají po klávesnici a dávají dohromady mé myšlenky. Líp se mi dýchá, padá ze mě tíha posledních dnů a tak. Od úterý jsem doma. Asi jsem chtěla, asi i moje tělo chtělo. Prostě a zkrátka- rozhodla jsem se, že budu nemocná. A zbytek mého já (pozn. tělo) mi vyhovělo. Funny jak jsem si myslela, že budu mít čas dočíst knížky, na které nikdy čas nemám, jak si konečně dám dohromady všechny záležitosti a trochu se pozvednu ze statusu troska. Bohužel se zdá, že mě to poslalo ještě hlouběji než jsem byla. Zjistila jsem, že nejen, že se necítím dobře mezi lidmi, ale necitím se dobře ani sama v posteli a věčně se sluchátky na uších. Už několikrát jsem přemýšlela nad tím proč se necítím dobře mezi lidmi. Mám pocit, že jim nerozumím a oni nerozumí mně. Nerozumím mnoha věcem, ale to asi k tomuhl...

Páni, radši se ani nedívám na datum posledního článku, protože bych tomu asi ani nevěřila. Hodně dlouho jsem neotevřela word a nepsala. Hodně dlouho jsem nepsala sem. Nebylo o čem. Řekla bych, že pár určitých věcí se změnilo, třeba to, že jsem zlenivěla. Ale opravdu dost. S začátkem druháku jsem přestala se vším s čím jsem začala přes prázdniny. Upadla jsem do starého známého stereotypu a prokrastinace plně udeřila. Zmůžu se jen na stěžování si na twitteru, protože lidi kolem mě to už nebaví. A já se jim nedivím. Ale to jsem prostě já, věčně nespokojená. Aby dnešní článek nebyl jen plný zbytečných myšlenek, rozhodla jsem se splácat něco k tématu týdne. "Maličkosti, které dělají lidi šťastnými." Poslední dobou se snažím si takových maličkostí vážit. Učím se být vděčná za úsměv, nebo že mi třeba někdo otevře dveře a pustí mě první. I na špatném dni se dá najít tolik pozitivních blbostí, které vám náladu zlepší. Stačí jen vnímat. I já sama se snažím lidem zpříjemňovat den. Ráno,...

Ahojte, no trochu to tu vázne. A to už delší dobu. Nápady na články nejsou, k psaní jsem se nedostala a focení taky dost zanedbávám. Poslední týden nejspíš věnuju poslednímu odreagování před nájezdem do stereotypu, kterého se nejvíc obávám. Čeká mě docela těžký rok, a já abych řekla pravdu, mám zase hlavu plnou plánů, jak letos budu pilně studovat (:D) a trochu vystoupit z mé comfort zone. Taky mám v plánu radikální zkrácení vlasů, no pláču už teď. Jsou dost zničené a to zastřižení je zkrátka potřeba. Taky jsem uvažovala o přesunutí na blogger, ale zatím to je pořád jen ve fázi nápadu. Aby to tu úplně nezaniklo, rozhodla jsem se postnout pár mých poslední dobou oblíbených tumblr fotek (na tumblr mě najdete tady ), enjoy Usmívejte se, alespoň po zbytek posledního prázdninového týdne, pak se budu i já mračit Ronnie.

Řekla bych, že když se už konečně rozhodnu napsat článek, tak by mi osud mohl přát a když ho chci zveřejnit, tak by ho snad doopravdy mohl zveřejnit ne? Ale ne, to by přece nebyla zábava. Takže ho píšu podruhé, a opravdu se přemáhám, abych nezačala zuřivostí řvát, protože jsem s ním byla fakt spokojená. Bohužel, poslední dobou se na nic víc než na články ve své podstatě o ničem nezmůžu. Náplň posledních dnů u mě je sledování starých seriálů a poslouchání CD'ček, o které jsem jako malá prosila tátu třeba jen kvůli jedné písničce. Měla bych něco dělat, jít běhat, cvičit, ale ne, já jen ležím. V horším případě se mnou leží i nutella, která mi dělá společnost. Nejspíš se zase pomalu nořím do deprese. A ani pochmurné počasí mi nijak nepomáhá, jsem kompletně mrtvá, neschopná cokoliv dělat, a celý den proležím v posteli. Většinou mě taky druhý den bolí hlava, i když si nejsem jistá jestli to má na svědomí tohle, nebo že málo piju. Každopádně citlivost na změny počasí je další z věcí, kter...

Zdravím těch pár bláznů, kteří sem občas zavítají. Prázdniny začaly, a já je nechci promrhat tak jako ty předcházející. No jo, říkám si to každý rok, ale nikdy se to nezmění. Ale aspoň můžu říct, že s prvním rokem na střední jsem spokojená. Teda, pořád trávím všechen čas v rodném zapadákově odkud málokdy vytáhnu paty, známky nebyly nic moc (vlastně nejhorší za celou dobu co studuju, but whatever), ale přesto jsem spokojená. Poznala jsem pár skvělých lidí, kteří mají podíl na ubývajícím počtu depresivních dnů, zažila jsem skvělé akce a usmívala se. No není to cíl? Být v životě šťastný? Konec filosofování. 'Please, give me my ball' said little dog. Lipo - Kruhy ft. Yanna Pár slov k poslednímu týdnu trápení ve škole. Minulé pondělí jsem přemluvila mamku ( because I'm friendless) , abychom zašly do kina na TFIOS, protože jsem to musela prostě vidět. Byla jsem si vědoma že zničím mé krásné představy, ale riskla jsem to. A výsledek? Musím říct, že filmové zpracování se výjimečně ...

Neskutečně se těším na léto, totiž to pravé léto. Určitě nejsem jediná, kdo se nemůže dočkat slunečných dní u vody, ledového pití a probděných nocí . Taky bych si konečně chtěla pořídit longboard a naučit se na něm. Nejlepší by bylo ale jezdit ve dvou, hlásí se nějaký parťák? source of photos weheartit.com

Co se za poslední dny událo? Škola je totální katastrofa, nemluvě o mém neustálém žvanění o maturitě (která bude až za 3 roky), které už musí všechny mé blízké osoby jednoduše srát. Dosáhla jsem svých "sweet 16" haha. A abych to náležitě oslavila, tak jsem se přiopila vínem, načež jsem prospala celé odpoledne. Také jsem dostala krásné bílé tulipány a růže, které mi už delší dobu zdobí pokoj a zlepšují náladu. Knížku na povinnou četbu mám už podruhé půjčenou, a stále nejsem schopná se donutit k dočtení. Lidi kolem mě se smějí, a já je zkouším napodobovat. Odpočítávám dny do letních prázdnin, protože potřebuju spát a západy slunce. Dva dny po sobě jsem hned po příchodu ze školy brečela. Asi už toho bylo moc. Je to se mnou tak zoufalý, že se mě už ptali, jestli nechci přestoupit jinam. Chci? To nevím. Nechci opakovat prvák, připadala bych si blbá. A asi, i když to nerada přiznávám, se mi moji spolužáci uhnízdili v srdíčku. Teď jsem si všimla, že tulipány už pomaličku umírají. St...

Blázním. Civím do zdi a přemýšlím, proč je jedna prasklinka větší než druhá. Přejížím po nich prsty a neviditelnou čarou spojuji v jedno veliké nic. Občas se tu hru snažím hrát i v reálném životě. Spojuji kolem sebe lidi, ale bojím se zrady. Bojím se jich samotných. A v tu chvíli se to velké nic roztrhne já jsem opět sama. Znovu se je snažím spojit, ale je příliš pozdě. Usínám. U. R. _________ Není potřeba to chápat, protože i já když si to čtu zpětně, tak tomu nerozumím. Co tím asi ten básník pohřbený hluboko ve mně chtěl říci?

Přírodní zázrak, něco okouzlujícího a uklidňujícího. Trochu ironie, když je teď venku zataženo, prší a je bouřka, která by mohla trvat klidně celý týden, protože díky ní se mi zachtělo zase něco napsat. Mám za sebou první týden po prázdninách, a hned se mi zastesklo po tom bezstarostném pocitu volna. Moje nervy se opět začínají připravovat na dalších 5 stresujících dní, protože jak bývá zvykem, sobota je tatam, a neděle je vždycky taková pochmurná a uteče ještě rychleji. Zjistila jsem, že mě nucené focení nebaví a unavuje. Proto bych se tím asi nedokázala živit (jak jsem si kdysi dávno myslela). A taky jsem udělala chybu s dalším zapojením do fotosoutěže. Jenže jistý pan učitel mě do toho pořád tlačil, i když si asi neuvědomuje, že mé fotky jsou vždy jen jedny ze sta pokusů, které zrovna vypadají úctyhodně. Proto jsem si pak připadala blbě mezi ostatními studenty, kteří prostě mají jistý přehled o tom kdy použít vysoké a nízké clonové číslo apod. Občas si říkám, že nemám právo vlastnit...

Tak, po dlouhé době se vracím k této povídce. Zkrátka jsem dostala chuť zase něco splácat, a je to tu. Snad se mi s dopisováním dílů bude dařit líp než předtím, a Nový život si najde znovu nějaké čtenáře :-) O PÁR LET POZDĚJI V AUSTRÁLII Tři roky. Dost dlouhá doba na zahojení ran. Fyzických možná, ale duševních ne. Tři dlouhé roky uplynuly ode dne, který všechno změnil. Který změnil mě. Teď jsem dospělá a začínám nový život na vysoké. Zítra už budu zpátky v Americe. A vím, že okovy minulosti mě budou svírat ještě dlouhou dobu, ale chci to tak. Tam jsem doma, tam jsem strávila nejkrásnější roky mého života. Poperu se s tím. "Caroline, máš sbaleno všechno?" ozval se táta z kuchyně. Podle vůně něčeho spáleného se už zase pokoušel o nějakou kulinářskou pochoutku. "Snad jo," pousmála jsem se a rychle sešla ze schodů až za ním. Když jsem ho viděla listovat kuchařkou, kterou ode mě dostal a okolo pasu zástěru, musela jsem se začít smát. Opřela jsem se o linku a založila si...

Poslední dobou si říkám, kdy opět nastane to kratičké období kdy se mi bude dařit. Tento týden všechno vystupňovalo v to nejhorší. Ale tak to prostě je. Co je po smrti? Věčná tma, kterou bloudíme v nekonečném spánku? Hledám odpověď na otázky, které se bojím vyslovit nahlas. Nikdy jsem nebylo dobrá v psaní, jediné období kdy jsem ze sebe dokázala vyplodit něco snesitelného je období smutku, a pokud to nebude znít moc hipster, tak i depresí. Ať je alespoň k něčemu dobré. Dnes když jsem ležela na posteli a snažila se tu bolest zaspat jsem přěmýšla za kým bych zašla, komu bych napsala, abych se mu se vším svěřila. Znovu mi vehnal slzy do očí fakt, že nikdo takový není. Že je těžké zvládnout bolest těla? A co teprve duše? Přemýšlím nad vším. Možná i to je můj problém. Vše řeším a nedokážu jen na chvíli věřit, že je všechno fajn a nepřemýšlet nad tím, kdo se přetvařuje a kdo je upřímný. Jsem otevřená osoba s uzavřeným nitrem. Trpím, protože se dokážu jen málokomu otevřít. Možná proto to v so...

John Green is my role model, haha. Je to hold těžké když si řeknete, že se vyfotíte, ale nechcete ukázat obličej posetý nedokonalostmi. Dokonalost sice neexistuje, ale toto slovo je denně používáno. "Hele, dívej na tu slečnu. Má dokonalé vlasy." "Vidíš ty boty? Ta jejich barva je přímo dokonalá." Už si dávám pozor, komu takové slovo věnuji. Poslední dobou to v mém životě je jako na horské dráze. V jednu chvíli je život fajn, svítí sluníčko, a hned nato je hnusně zamračeno a já mám chuť jen spát. Možná za to může i můj pokoj, kam za celý den ani jednou nezasvítí sluníčko, a je to taková temná komora.Poslední dva týdny byly hrozně stresující. Hrozně moc testů a málo času. Ještě k tomu přidejte únavu a máte tu nejhorší možnou kombinaci- ospalou nervózní Ronnie, na kterou je lepší nemluvit. Jo, to jsem byla fakt protivná- tímto se omlouvám všem lidem, kterým jsem řekla něco hnusnýho. V sobotu byl ples. A to jediný pozitivní na tom byl ten alkohol (to, co jsme tam pili, ...

Ahoj, leží tu přede mnou 10 stránek biologie, ale řekněme, že budu dělat cokoliv než se snažit marně pochopit stavbu rostlinné buňky. A co se za prázdiny všechno událo? Myslím si, že ty dva týdny prostě nestačily. Bude dost těžký se zase vrátit do školy, když je tam všechny nenávidím. Kdyby se alespoň chovali normálně, všímali si sebe a řešili sebe. Ne, tam se prostě shazujeme navzájem. Co se týče prvního týdnu, tedy Vánočního, tak ten jsem většinou strávila doma s rodinou nebo na cestách za příbuznými. Děda mě přiopil vínem, strejda naši absolutně nesportovní rodinu vytáhl na túru, a já? Já si ten čas nimi (víceméně) užila. "Chtěla jsem fotku s tebou na mobilu." Aneb závislá Ronnie. Pamatuju si, jak jsem v pondělí vyšilovala, a zároveň se uklidňovala, že zbývá ještě týden prázdnin. Teď tu sedím, opět absolutně nestíhám a nechci spát. Co se týče právě toho druhého týdne, tak kromě Silvestru stráveného s rodinou a noci strávené u děsivé Mary (:D) jsem jak jinak nic nedělala. A...

I'm depressed because of society. We blame society but we are society.