uniqueronnie

Tak, po dlouhé době se vracím k této povídce. Zkrátka jsem dostala chuť zase něco splácat, a je to tu. Snad se mi s dopisováním dílů bude dařit líp než předtím, a Nový život si najde znovu nějaké čtenáře :-) O PÁR LET POZDĚJI V AUSTRÁLII Tři roky. Dost dlouhá doba na zahojení ran. Fyzických možná, ale duševních ne. Tři dlouhé roky uplynuly ode dne, který všechno změnil. Který změnil mě. Teď jsem dospělá a začínám nový život na vysoké. Zítra už budu zpátky v Americe. A vím, že okovy minulosti mě budou svírat ještě dlouhou dobu, ale chci to tak. Tam jsem doma, tam jsem strávila nejkrásnější roky mého života. Poperu se s tím. "Caroline, máš sbaleno všechno?" ozval se táta z kuchyně. Podle vůně něčeho spáleného se už zase pokoušel o nějakou kulinářskou pochoutku. "Snad jo," pousmála jsem se a rychle sešla ze schodů až za ním. Když jsem ho viděla listovat kuchařkou, kterou ode mě dostal a okolo pasu zástěru, musela jsem se začít smát. Opřela jsem se o linku a založila si...

Jsem strašně vděčná za všechny kometáře k jednotlivým dílům. Měla jsem jasnou představu jaký tato povídka bude mít děj i konec, ale poslední dobou své nápady měním, a to má za následek zpomalení psaní. Ale i tak děkuji vám všem:-) Škubla jsem sebou a otevřela oči. Moje oči ihned zamířily k nočnímu stolku, kde ležel budík. Ukazoval 05:00 ráno. Poprvé jsem byla vděčná za své brzké vstávání. Potichu jsem se vkradla do koupelny, kde jsem si rychle vyčistila zuby a lehce se nalíčila. Na sebe jsem si natáhla mikinu a obyčejné džíny. Před odchodem jsem se ještě na moment podívala do zrcadla a sama sobě jsem co nejvíce přesvědčivě zašeptala: "Dnes začínáš od znova, tak to nezvorej." Matta jsem musela po schodech snést, protože by matku určitě vzbudil. Jako každé ráno jsem automaticky popadla vodítko, na nohy conversky a vyrazila ven. Bylo ještě chladno a dveře obchodů byly ještě pořád zamčené. Ani jsem nevěděla, kam chci jít, a tak jsem to prostě nechala na osudu. Uvědomila jsem si, ...

Mohu s klidem říct, že takhle jsem na sebe ještě nebyla naštvaná. Jsou prázdniny, já toho měla tolik v plánu, ale jsem prostě a jednoduše líná něco z toho uskutečnit. Chtěla jsem hlavně dopsat tuto povídku (hlavně protože už absolutně netuším, jestli to někdo čte), protože mám plnou hlavu nápadů na další. Doufejme, že se snad vzpamatuju a něco začnu podnikat, a nebudu sedět doma. Jinak dneska taková kratší, jsem zvědavá, kam s touto povídku dojdu, neboť to netuším ani já sama. Domů jsem dorazila okolo půl jedenácté. Předtím jsem se procházela skoro všude. Avšak parku, a vlastně celé čtvrti kde bydlí Scott, jsem se obloukem vyhýbala. Konečně jsem měla pocit, že jsem na tom lépe a nechtěla jsem, aby ten pocit vyprchal. Otevřela jsem dveře, a okamžitě jsem se vydala po schodech, abych se ukryla v bezpečí svého pokoje. Pokoje plného vzpomínek , uvědomila jsem si v půlce schodů. Ta cesta za tátou do Austrálie se čím dál tím víc zdála jako dobrý nápad. Ale zapomněla bych. A já nemůžu. Nechci...

Mám teď více času na psaní, tak čekejte spíš články tohoto tipu :-) Stála jsem na našem tajném místě vysoko nad Seattlem. Bylo několik minut po půlnoci, a kolem mého pasu jsem měla omotané Chrisovy ruce. Cítila jsem se perfektně. "Na co myslíš?" zašeptal mi do ucha. "Že tenhle den nemůže být lepší," odpověděla jsem se zavřenými víčky. "Počkej ráno, ten vlastnoručně udělaný drink od Jakea a Ethana nebyl dobrý nápad," zasmál se. Miluju jeho smích. "Hele, tys jim s tím ještě pomáhal," obvinila jsem ho. "Dobrá, dostala jsi mě, jak mě potrestáš?" zeptal se a otočil si mě čelem k sobě. Přivřela jsem oči. "To se ještě uvidí," zašeptala jsem proti jeho rtům a nemohla se dočkat, až se spojí s mými. "Car?" ozvalo se však najednou. Otevřela jsem oči a podívala se na Chrise. "Caroline?" uslyšela jsem znovu, ale Chrisova ústa se ani nepohnula. Jen se na mě díval. " Caroline?" ucítila jsem dotyk na ruce. Pod...

Ahojte, právě teď bych se měla učit...jenže já se znám. Jakmile se blíží konec roku, už mám tendence se na všechno vykašlat. Také to splňuji, a místo zmiňovaného učiva jsem dopsala další kapitolu:-) snad se bude líbit "Zařídila jsem, že tě z toho celého vynechají," vysvětlila. "Jak vynechají, chceš říct, že…," zasekla jsem se. Ne, to nemohla udělat. "Ty jsi to všechno hodila na Lucy, Miu a Hannu? Ale já jsem v tom s nimi, proč mě takhle zachraňuješ, když to nepotřebuju?" skoro jsem křičela. "Nezvyšuj hlas, všechno jsem zařídila. Než se ten případ vyřeší, pojedeš za tátou…" "Za tátou? Ale ten je až v Belgii, to nejde…" "Pro tvou informaci, momentálně je v Austrálii." "Na tom nezáleží," odsekla jsem okamžitě. Nepoznávala jsem tu ženu, která mě právě chce poslat pryč z jejího života a od všech mých přátel. Položila jsem na zem Matta, kterého jsem celou dobu držela, a vyrazila z té hrozné budovy. Nikam nepojedu. Nemá žád...

Ahoj, jak se máte? Já momentálně ležím doma a mé myšlenky se ubírají k datu 30. dubna, kdy mám obhajoby ročníkovky. Jsem šíleně nervózní a plná obav, jestli to zvládnu. Ale nejvíc se asi bojím oznámení učiteli, že fotky nakonec tisknout nebudu, protože jsem ten týden byla doma nemocná a už bych to nestihla. Snad nebude naštvaný a nerhorší mi kvůli tomu hodnocení. Jo a slyšeli jste už novou písničku Fall Down od Miley Cyrus a Will.I.Ama? Mně osobně se líbí, taková pohodová k poslouchání při běhání... No nic, užijte si další díl:-) Omlouvám se, že je opět takový krátký, ale musím se naučit psát dlouhé části:-D Trhla jsem sebou a prudce se otočila. Další velikán se nade mnou skláněl a probodával mě pohledem. "Slečno, teď nemůžete odejít, musíte tu zůstat než…" "Ne, já musím za Jakem!" skočila jsem mu okamžitě do řeči. "Je mi líto, ale nemáte povolení odejít z této budovy, dokud vás nevyslechneme," trval na svém. Přivřela jsem oči do úzkých štěrbin a podívala ...

"Nemůžu uvěřit, že jsou pryč," zašeptala s brekem do mého svetru. Přitiskla jsem si ji k sobě ještě víc a vypustila zbytek slz, které mi ještě zbývaly. "Co bude dál?" odtáhla se a podívala se mi do očí. Utřela jsem si slzy do rukávu mého svetru a podívala se jí do očí. Z jejího výrazu mi bylo úzko. Přejela jsem jí pohledem a zhluboka se nadechla, ale slzy jsem zastavit nedokázala. "Já nevím. Mamka mi jen řekla, že se nás na něco zeptají," svraštila jsem čelo, protože jsem si přesně nevybavovala, co mi to tenkrát říkala. I když, tenkrát je špatné slovo, když to bylo sotva před hodinou. Ale mně to připadalo jako celé věky. Myšlenkami jsem opět zabloudila někam do prázdna s nadějí, že si třeba na něco vzpomenu. Zase ten pocit, kdy mi žaludek udělal dva kolotoče. "Co se to ten večer stalo? Vzpomeň si!" křičela jsem sama na sebe ve své hlavě. Nešlo to. Pohltila mě myšlenka na to, co když si nikdy nevzpomenu? Co když se nikdy nedozvím, kdo zabil Chris...

Stydím se. Týden nic nenapsat. Každopádně, čeká mě celkem fajn týden, tak budu mít plno času a články by měly být častěji. Co se týče povídky, tak jsem se konečně dopracovala k momentu, do kterého jsem tuto povídku chtěla dotáhnout, a už se to jen poveze:) Užijte si další část. Celý svět se najednou zastavil. Byla jsem tam akorát já a ta nesnesitelná bolest, která se drala ze srdce a pohlcovala celé mé tělo. Byl to nesnesitelný pocit. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě slyšela. "Dnes, kolem druhé hodiny ranní nám bylo ohlášeno, že 3 mladí muži byli zraněni neznámou osobou, z nichž dva na místě svým zraněním podlehli, a poslední Jacob Rodriguez bojuje v nemocnici o holý život." "Ne!" šeptla jsem potichu a dál zírala na televizi, a dívala se na jména, která byla vyobrazena v dolním okraji. Moderátorka se tvářila neutrálně, ale z jejích očí bylo poznat, že ji to nudí. Její obraz se mi ale pomalu rozostřoval, protože se mi do očí hrnuly slzy. Podlomily se mi kolena...

Ahojky, tak momentálně se učím na zítřejší test z bižule. Už asi 3 lidi mi napsali, z čeho přesně píšem. Měla jsem chuť už napsat, ať s tim otravujou někoho jinýho:D Jinak co se týče příběhu, tak by se KONEČNĚ měl trochu rozjet děj. Hurá, užijte si další část (jestli to teda někdo ještě čte) There She Goes Looking Like A Star With Her Body Shaped Like A Rock Guitar There She Goes... Like A Shooting Star Make You Wanna Play Makes All The Boys Them Say Otevřela jsem oči a zamrkala. Písnička, kterou jsem tak zbožňuju mě, budila a nechtěla přestat. Ležela jsem ve své posteli, a jako skoro každé ráno mě bolela hlava. Budík ukazoval 6:00. Donutila jsem se vstát a loudavým krokem jsem se vydala do koupelny. Když jsem se viděla v zrcadle, tak jsem se skoro lekla. Řasenka rozmazaná, napuchlý nos a červené oči. Všechno to vypadalo, jako kdybych celou noc probrečela, nebo měla nějakou hnusnou alergii. Jenže si na nic nevzpomínám. Vyčistila jsem si zuby, oblékla se a seběhla dolů. V kuchyni už bra...

Prosím potlesk, protože jsem dokončila další kapitolu mé povídky. Měla jsem v plánu toho napsat víc, jenže se musím ještě rozhodnout jak bude pokračovat děj. Užijte si jí. Když jsme dorazily, tak párty už byla v plném proudu. "Půjdu si pro něco k pití." oznámila mi Lucy a pak se ztratila v davu. Já jsem tam jen zůstala stát. Najednou mě někdo chytl za boky a přitáhl si mě k sobě. "Nečekal jsem, že se tu dneska ukážeš." Byl to Jake. Usmála jsem se. "Ale Jakeu, kolik jsi toho už měl?", zeptala jsem se se smíchem. "Co? Vždyť jsem měl jen skleničku, no možná dvě." "Tak pojď, dáme si třetí." Chytla jsem ho a odtáhla k mini baru. Tam jsem se neobtěžovala vzít si skleničku, ale přivlastnila jsem si rovnou celou lahev. S Jakem za zády jsem se potom prodírala davem s nadějí, že někde zahlédnu tu blonďatou palici Lucy. Nakonec jsme ji našli. I ona už měla něco vypito. Kolem ní seděli i ostatní členové naší party: Mia, Ethan, Chris a Hannah. ...

Tak je tu po několika stoletích další kapitola mé povídky. Je opět taková kratší, ale příští už by měla být delší (doufám) ;) "Starships were meant to fly, hands and touch the sky.." Lucy volá. "Čau, co je?" zeptala jsem se a z vlasů mi přitom pořád kapala voda z jezera. "Dneska večer je u Scotta párty. Půjdeš?" vyhrkla hned. Moc se mi tam nechtělo, ale znala jsem Lucy. Ta nebere "ne" jako odpověď. "Jo, myslím, že se zastavím." Odpověděla jsem, nepříliš nadšeně. "Super, tak v devět u mě. Měj se." Ukončila hovor. Já jsem ze sebe dostala mokré oblečení a vysušila si vlasy. Když už jsem konečně dokončila sušení vlasů, tak jsem uslyšela zaklapnutí dveří. Seběhla jsem po schodech dolů a uviděla matku. "Ahoj mami." Prohodila jsem. "Ahoj, budu potřebovat, abys skočila nakoupit. Večer čekám návštěvu." Oznámila mi hned. "Jo, fajn, ale já už mám na večer svoje plány." Vysvětlila jsem. "Ale jistě, já ta...

Tak je tu konečně druhá část povídky. Vím, že se ještě nic neděje, ale to se už při další kapitole změní. Užijte si ji:) "Caroline! Vstávej!" budil mě hlas matky. Líně jsem vstala z postele a vydala se do kuchyně, kde matka nervózně smažila vajíčka na snídani. "Co je panebože! Kde hoří?" rýpla jsem si a napila se pomerančové šťávy, kterou jsem měla nachystanou. "Nikde, ale za pár hodin mám důležité jednání, a tak si musím pospíšit." sdělila mi. "Prosimtě mami, pro tebe je každá schůze, každý jednání a bůh ví co ještě životně důležitý.." řekla jsem, a opět si usrkla ze skleničky. Ignorovala mojí reakci. "Udělala jsem tobě a Jeremymu vajíčka, dejte si. pá.." políbila mě na čelo a zmizela. Zase. Já jsem jen zůstala sedět na židli a vidličkou jsem bodala do skoro studených vajíček se slaninou. Po chvíli vytáhla vůně snídaně z postele i mého bratra. "Máma už je pryč?" zeptal se. "Jo." odpověděla jsem chladně. "Fajn, ...

Otevřela jsem oči. Hlava mi třeštila a nohy byly jako z kamene. Ležela jsem na studené zemi a jediný zvuk, který jsem slyšela bylo vrzání otevřeného okna poblíž mě. Na sobě jsem měla tyrkysové šaty a byla jsem bos. Vší silou jsem se postavila na nohy. Popadla jsem kabelku, která ležela vedle mě, boty, které jsem našla u vchodu a vyrazila ven. Snažila jsem si vybavit alespoň něco z té noci. Kráčela jsem po studeném chodníku a boty i kabelku držela v ruce. V hlavě jsem si přemítala, jak máma bude vyvádět, kde jsem byla, ale nějak mě to nevzrušovalo. Konečně jsem se ocitla před naším domem. "Tak do toho", povzbudila jsem se, a otevřela dveře. Čekala jsem, že jakmile otevřu, tak mě zavalí vlna nadávek, kde jsem se courala a proč jsem alespoň nezavolala. Bylo ale ticho. Hodila jsem boty i kabelku na zem a šla do kuchyně. Na stole ležel vzkaz. "Caroline, jsem na schůzi a nebudu doma, až se vrátíš od Lucy, v lednici máš něco k jídlu. Máma." "No, konečně máš schůzi v p...