uniqueronnie

Myslím, že je na čase si to všechno srovnat v hlavě jedním prostým článkem bez přetvářky, úprav, prostě volnej proud naprosto zbytečnejch myšlenek. Zkrátka si potřebuju urovnat celé ty štosy záležitostí posledních dní, aby se jednoho krásného dne nezhroutily a s nimi i já. Tímto vás vítám u článku, který vás ničím neobohatí, nezlepší vám život a nic vám nedá, TAK TO PLS NEČTĚTE, DÍK. ALE VYDRŽTE JEŠTĚ. Jen malý dotázek než půjdete zas pryč, pokud máte magické schopnosti a vyznáte se v nastavení designu na doméně blogspotu, ozvěte se, mám menší trable, děkuji uctivě. V této části už není potřeba pokračovat, nic se nedozvíte. V posledních dnech zažívám menší krizi. Nevím čím to může být, na zklamání jsem zvyklá už vlastně od doby co jsem vytáhla paty ven z baráku a tím pádem i náruče mých milovaných rodičů a prvně okusila přítomnost jiných osob, a to ve školce. Jenže to odbočuju. Sama sebe se ptám: Jde lidem vůbec pozorumět? Lze chápat lidské konání? Všechny ty pohnutky, chemické reakce ...

Jsem tak hloupá _ Tak neuvěřitelně hloupá. _ Nenávidím to jak se cítím. _ Kdy to už přestane? _ Kdy tě přestanu podvědomě vyhledávat a doufat? _ Kdy už konečně pochopím, že je konec? _ Kdy? _ _

Mám strach. A naživu mě drží jen myšlenka na tebe. Nechci se bát. Nechci se mračit. _ Je mi zima, ale venku je teplo. Mé ruce i nohy jsou chladné, bojím se vyjít ven a nastavit tvář slunci. _ Kůže bledá a oči prázdné. _ Rty suché, toužící po tvých konejšivých polibcích. _ Nechápeš to? _ Když jsem s tebou, bolest mizí. Odháníš ji pryč někam do neznáma. _ Ale ne dostatečně daleko. _ Stále se vrací a zanechává modřiny na duši. _ Nikdy neodejde. _ _

Mluvili jsme a šlo to. _ Mluvili jsme a nebylo to nucené. _ Ale přece jen jsem byla klidnější když bylo ticho. Slyšet byly jen naše kroky, to tiché šoupání. Občas se k tomu přidal smích opilích lidí utápejících svá trápení v alkoholu. Já jsem byla ráda, že jsem tentokrát opilá nebyla. Akorát bych vše zkazila. _ Bylo asi půl deváté večer a slunce šlo spát. Své oči jsem upínala na bouři barev odehrávající se před našimi těly, byla jsem ohromena tak prostou krásou. _ Proklínám čas. Byl k nám tak nemilosrdný. Než jsem se stihla nadechnout, než jsem stihla začít na chvíli žít a vnímat, byl konec. _ Chtěla jsem ještě krátkou chvíli, krátký moment, on však křičel: "Ale mě to nezajímá!" _ _ Bylo by drzé nechat své myšlenky přehrávat vzpomínky na úplně jiného člověka? Je to správné? Co je správné? _ Děkuji za tento malý dar, po dlouhé době se k nim vracím a nechci odejít.

Ten název se mi líbí. Ostatní "blogeři" šli asi hlouběji do sebe, když každý týden volí tak poetická témata. Abych pravdu řekla, tak mě přestalo bavit psát promakané články. Vždycky toho mám tolik na srdci a bojím se, že na něco v tom sledu zapomenu. Kéž bych mohla psát tak rychle, abych stíhala zapsat své myšlenkové pochody. Poslední dva víkendy byly hektické. A tento nebude výjimkou. Musím říct, že jsem ráda. Protože trávit 2 dny čas celý den s celou rodinou nedávám. Proto je i ten týden ve škole lepší než víkendy doma. Napsala mi jedna osoba. Dávno jsem toho člověka zavrhla. A nechtěla jsem mu odepisovat, ale nedalo mi to. Prostě tělo neposlouchalo hlavu, jako už tisíckrát předtím. A tím jsem si pěkně ublížila. Teď tu sedím a doufám, že napíše i když vím, že už nenapíše. Ta představa mě naprosto drtí zevnitř. A proč nenapíšu já? Protože si budu připadat jako když se vtírám. Nad každou zprávou jsem přemýšlela, a ještě déle jsem dumala nad svojí odpovědí. Neumím si představi...

Tomu fousatýmu datu u posledního článku ani nejde uvěřit. Úplně jsem se distancovala od psaní. Budu nejspíš hodně dlouho přemýšlet nad tím jak se mi to podařilo. Ale cítím se mnohem líp když mé prsty zběsile běhají po klávesnici a dávají dohromady mé myšlenky. Líp se mi dýchá, padá ze mě tíha posledních dnů a tak. Od úterý jsem doma. Asi jsem chtěla, asi i moje tělo chtělo. Prostě a zkrátka- rozhodla jsem se, že budu nemocná. A zbytek mého já (pozn. tělo) mi vyhovělo. Funny jak jsem si myslela, že budu mít čas dočíst knížky, na které nikdy čas nemám, jak si konečně dám dohromady všechny záležitosti a trochu se pozvednu ze statusu troska. Bohužel se zdá, že mě to poslalo ještě hlouběji než jsem byla. Zjistila jsem, že nejen, že se necítím dobře mezi lidmi, ale necitím se dobře ani sama v posteli a věčně se sluchátky na uších. Už několikrát jsem přemýšlela nad tím proč se necítím dobře mezi lidmi. Mám pocit, že jim nerozumím a oni nerozumí mně. Nerozumím mnoha věcem, ale to asi k tomuhl...