uniqueronnie

Ahojte, právě teď bych se měla učit...jenže já se znám. Jakmile se blíží konec roku, už mám tendence se na všechno vykašlat. Také to splňuji, a místo zmiňovaného učiva jsem dopsala další kapitolu:-) snad se bude líbit "Zařídila jsem, že tě z toho celého vynechají," vysvětlila. "Jak vynechají, chceš říct, že…," zasekla jsem se. Ne, to nemohla udělat. "Ty jsi to všechno hodila na Lucy, Miu a Hannu? Ale já jsem v tom s nimi, proč mě takhle zachraňuješ, když to nepotřebuju?" skoro jsem křičela. "Nezvyšuj hlas, všechno jsem zařídila. Než se ten případ vyřeší, pojedeš za tátou…" "Za tátou? Ale ten je až v Belgii, to nejde…" "Pro tvou informaci, momentálně je v Austrálii." "Na tom nezáleží," odsekla jsem okamžitě. Nepoznávala jsem tu ženu, která mě právě chce poslat pryč z jejího života a od všech mých přátel. Položila jsem na zem Matta, kterého jsem celou dobu držela, a vyrazila z té hrozné budovy. Nikam nepojedu. Nemá žád...

Dlouhou dobu jsem si říkala, jestli je dobrý nápad to jsem zveřejnit, ale pak jsem došla k závěru, že jestli se mám ztrapnit, tak ať:-) Miluju malbu, i když jsem štětec do ruky nevzala už pěknou řádku let. Nejspíš proto z toho na první pokus vzniklo toto. Obrázek mi zabral asi tak 20-30 minut, opravdová rychlovka, při které jsem všechny své emoce potřebovala dostat ze sebe, a dopadlo to takto. Zmatená. Její mysl přetéká myšlenkami, které nemají hlavu ani patu. Neví co má dělat. Je to snad její vina? Proč se to stalo zrovna jí? Cítí zlost, lásku, smutek. Po tváři jí stéká slza. Nedokáže však určit, zda je to slza radosti smutku. Je toho na ni příliš.

Zvláštní jak každý den uteče rychlostí blesku a já pak jen ležím v posteli a v hlavě mám milion myšlenek o tom, že zítřek bude lepší. Jak lepší? Nejhorší je, že pořád spoléhám na to, že se jednoho dne probudím, a všechno bude jinak. Že budu bydlet v malém cihlovém domečku v Anglii, u postele mi bude ležet můj pes, a každý den po škole budu tančit na ulicích a bavit lidi. Dobrá, možná jsem se trochu nechala unést myšlenkami na perfektní život. Ale o to nejde. Každý den většinou promrhám sněním. Sedím doma a utápím se v knížkách a občas si říkám proč se něco takového nepřihodí i mně. A proč jednou pro vždy nezvednu ten svůj zadek a nezačnu pro své sny něco dělat? Nejde to. Už mnohokrát jsem přemýšlela nad tím, proč ne, a důvodů je hned několik. Prvním je střední. Měla jsem v plánu vypadnout do většího města a tím odstartovat svoji cestu, jenže co se nestalo. Náhle nastal únor 2013, a já si uvědomila, že střední škola se zaměřením, kterému se chci věnovat není a tím pádem nemám páru kam j...