uniqueronnie

"Nemůžu uvěřit, že jsou pryč," zašeptala s brekem do mého svetru. Přitiskla jsem si ji k sobě ještě víc a vypustila zbytek slz, které mi ještě zbývaly. "Co bude dál?" odtáhla se a podívala se mi do očí. Utřela jsem si slzy do rukávu mého svetru a podívala se jí do očí. Z jejího výrazu mi bylo úzko. Přejela jsem jí pohledem a zhluboka se nadechla, ale slzy jsem zastavit nedokázala. "Já nevím. Mamka mi jen řekla, že se nás na něco zeptají," svraštila jsem čelo, protože jsem si přesně nevybavovala, co mi to tenkrát říkala. I když, tenkrát je špatné slovo, když to bylo sotva před hodinou. Ale mně to připadalo jako celé věky. Myšlenkami jsem opět zabloudila někam do prázdna s nadějí, že si třeba na něco vzpomenu. Zase ten pocit, kdy mi žaludek udělal dva kolotoče. "Co se to ten večer stalo? Vzpomeň si!" křičela jsem sama na sebe ve své hlavě. Nešlo to. Pohltila mě myšlenka na to, co když si nikdy nevzpomenu? Co když se nikdy nedozvím, kdo zabil Chris...