uniqueronnie

Mám strach. A naživu mě drží jen myšlenka na tebe. Nechci se bát. Nechci se mračit. _ Je mi zima, ale venku je teplo. Mé ruce i nohy jsou chladné, bojím se vyjít ven a nastavit tvář slunci. _ Kůže bledá a oči prázdné. _ Rty suché, toužící po tvých konejšivých polibcích. _ Nechápeš to? _ Když jsem s tebou, bolest mizí. Odháníš ji pryč někam do neznáma. _ Ale ne dostatečně daleko. _ Stále se vrací a zanechává modřiny na duši. _ Nikdy neodejde. _ _

Mluvili jsme a šlo to. _ Mluvili jsme a nebylo to nucené. _ Ale přece jen jsem byla klidnější když bylo ticho. Slyšet byly jen naše kroky, to tiché šoupání. Občas se k tomu přidal smích opilích lidí utápejících svá trápení v alkoholu. Já jsem byla ráda, že jsem tentokrát opilá nebyla. Akorát bych vše zkazila. _ Bylo asi půl deváté večer a slunce šlo spát. Své oči jsem upínala na bouři barev odehrávající se před našimi těly, byla jsem ohromena tak prostou krásou. _ Proklínám čas. Byl k nám tak nemilosrdný. Než jsem se stihla nadechnout, než jsem stihla začít na chvíli žít a vnímat, byl konec. _ Chtěla jsem ještě krátkou chvíli, krátký moment, on však křičel: "Ale mě to nezajímá!" _ _ Bylo by drzé nechat své myšlenky přehrávat vzpomínky na úplně jiného člověka? Je to správné? Co je správné? _ Děkuji za tento malý dar, po dlouhé době se k nim vracím a nechci odejít.