uniqueronnie

Přírodní zázrak, něco okouzlujícího a uklidňujícího. Trochu ironie, když je teď venku zataženo, prší a je bouřka, která by mohla trvat klidně celý týden, protože díky ní se mi zachtělo zase něco napsat. Mám za sebou první týden po prázdninách, a hned se mi zastesklo po tom bezstarostném pocitu volna. Moje nervy se opět začínají připravovat na dalších 5 stresujících dní, protože jak bývá zvykem, sobota je tatam, a neděle je vždycky taková pochmurná a uteče ještě rychleji. Zjistila jsem, že mě nucené focení nebaví a unavuje. Proto bych se tím asi nedokázala živit (jak jsem si kdysi dávno myslela). A taky jsem udělala chybu s dalším zapojením do fotosoutěže. Jenže jistý pan učitel mě do toho pořád tlačil, i když si asi neuvědomuje, že mé fotky jsou vždy jen jedny ze sta pokusů, které zrovna vypadají úctyhodně. Proto jsem si pak připadala blbě mezi ostatními studenty, kteří prostě mají jistý přehled o tom kdy použít vysoké a nízké clonové číslo apod. Občas si říkám, že nemám právo vlastnit...

Tak, po dlouhé době se vracím k této povídce. Zkrátka jsem dostala chuť zase něco splácat, a je to tu. Snad se mi s dopisováním dílů bude dařit líp než předtím, a Nový život si najde znovu nějaké čtenáře :-) O PÁR LET POZDĚJI V AUSTRÁLII Tři roky. Dost dlouhá doba na zahojení ran. Fyzických možná, ale duševních ne. Tři dlouhé roky uplynuly ode dne, který všechno změnil. Který změnil mě. Teď jsem dospělá a začínám nový život na vysoké. Zítra už budu zpátky v Americe. A vím, že okovy minulosti mě budou svírat ještě dlouhou dobu, ale chci to tak. Tam jsem doma, tam jsem strávila nejkrásnější roky mého života. Poperu se s tím. "Caroline, máš sbaleno všechno?" ozval se táta z kuchyně. Podle vůně něčeho spáleného se už zase pokoušel o nějakou kulinářskou pochoutku. "Snad jo," pousmála jsem se a rychle sešla ze schodů až za ním. Když jsem ho viděla listovat kuchařkou, kterou ode mě dostal a okolo pasu zástěru, musela jsem se začít smát. Opřela jsem se o linku a založila si...