It's too late.

Zvláštní jak každý den uteče rychlostí blesku a já pak jen ležím v posteli a v hlavě mám milion myšlenek o tom, že zítřek bude lepší. Jak lepší? Nejhorší je, že pořád spoléhám na to, že se jednoho dne probudím, a všechno bude jinak. Že budu bydlet v malém cihlovém domečku v Anglii, u postele mi bude ležet můj pes, a každý den po škole budu tančit na ulicích a bavit lidi. Dobrá, možná jsem se trochu nechala unést myšlenkami na perfektní život. Ale o to nejde. Každý den většinou promrhám sněním. Sedím doma a utápím se v knížkách a občas si říkám proč se něco takového nepřihodí i mně. A proč jednou pro vždy nezvednu ten svůj zadek a nezačnu pro své sny něco dělat?

Nejde to. Už mnohokrát jsem přemýšlela nad tím, proč ne, a důvodů je hned několik. Prvním je střední. Měla jsem v plánu vypadnout do většího města a tím odstartovat svoji cestu, jenže co se nestalo. Náhle nastal únor 2013, a já si uvědomila, že střední škola se zaměřením, kterému se chci věnovat není a tím pádem nemám páru kam jinam jít. A tím pádem jsem nucena strávit 4 roky v našem maloměstě na gymnáziu, a potýkat se s lidmi, jejichž životní úspěch bylo dokončení základní školy.

Dobře, nejspíš si teď říkáte, že jsem naivní, a že si za pár let uvědomím, že by to stejnak nikam nevedlo a všechno bylo zbytečné. A víte co? Asi máte pravdu. Jenže já jsem snílek, a toho je velice těžké zasvětit do reality. Měla jsem přání- začít odznova a své zbývající 3 roky do oficiální dospělosti začít jinde. S jinými lidmi. V jiném prostředí. A s nadějí.

Bylo mi to odepřeno. Takže teď se akorát sama sebe ptám- Kdy se mi naskytne další možnost změnit svůj stereotypní život, kterého mám po těch 15 letech tak akorát dost? Kdy konečně budu mít šanci začít znovu?