Jak na vodě kruhy se láska šíří dál.
Zdravím těch pár bláznů, kteří sem občas zavítají. Prázdniny začaly, a já je nechci promrhat tak jako ty předcházející. No jo, říkám si to každý rok, ale nikdy se to nezmění. Ale aspoň můžu říct, že s prvním rokem na střední jsem spokojená. Teda, pořád trávím všechen čas v rodném zapadákově odkud málokdy vytáhnu paty, známky nebyly nic moc (vlastně nejhorší za celou dobu co studuju, but whatever), ale přesto jsem spokojená. Poznala jsem pár skvělých lidí, kteří mají podíl na ubývajícím počtu depresivních dnů, zažila jsem skvělé akce a usmívala se. No není to cíl? Být v životě šťastný? Konec filosofování.
'Please, give me my ball' said little dog.
Pár slov k poslednímu týdnu trápení ve škole. Minulé pondělí jsem přemluvila mamku (because I'm friendless), abychom zašly do kina na TFIOS, protože jsem to musela prostě vidět. Byla jsem si vědoma že zničím mé krásné představy, ale riskla jsem to. A výsledek? Musím říct, že filmové zpracování se výjimečně povedlo, ale tak odvařená jako většina lidí jsem z toho nebyla. (don't kill me please) Ale brečela jsem, přiznávám. Úterý a středu jsem strávila s naším namakaným třídním jak jinak než v lese turistikou (somebody kill him), ve čtvrtek jsem poslouchala falešný zpěv spolužáků a ředitelky srdceryvný projev v kulturáku a dospávala. Konečně pátek a sobota, kdy jsme všechno zapili, a E. díky tomu už asi nikdy nepustí z domu, jupí.
Tolik k uplynulým dnům, mějte se krásně a usmívejte se.
Ronnie.
Komentáře
Okomentovat