uniqueronnie

Ahojte, no trochu to tu vázne. A to už delší dobu. Nápady na články nejsou, k psaní jsem se nedostala a focení taky dost zanedbávám. Poslední týden nejspíš věnuju poslednímu odreagování před nájezdem do stereotypu, kterého se nejvíc obávám. Čeká mě docela těžký rok, a já abych řekla pravdu, mám zase hlavu plnou plánů, jak letos budu pilně studovat (:D) a trochu vystoupit z mé comfort zone. Taky mám v plánu radikální zkrácení vlasů, no pláču už teď. Jsou dost zničené a to zastřižení je zkrátka potřeba. Taky jsem uvažovala o přesunutí na blogger, ale zatím to je pořád jen ve fázi nápadu. Aby to tu úplně nezaniklo, rozhodla jsem se postnout pár mých poslední dobou oblíbených tumblr fotek (na tumblr mě najdete tady ), enjoy Usmívejte se, alespoň po zbytek posledního prázdninového týdne, pak se budu i já mračit Ronnie.

Řekla bych, že když se už konečně rozhodnu napsat článek, tak by mi osud mohl přát a když ho chci zveřejnit, tak by ho snad doopravdy mohl zveřejnit ne? Ale ne, to by přece nebyla zábava. Takže ho píšu podruhé, a opravdu se přemáhám, abych nezačala zuřivostí řvát, protože jsem s ním byla fakt spokojená. Bohužel, poslední dobou se na nic víc než na články ve své podstatě o ničem nezmůžu. Náplň posledních dnů u mě je sledování starých seriálů a poslouchání CD'ček, o které jsem jako malá prosila tátu třeba jen kvůli jedné písničce. Měla bych něco dělat, jít běhat, cvičit, ale ne, já jen ležím. V horším případě se mnou leží i nutella, která mi dělá společnost. Nejspíš se zase pomalu nořím do deprese. A ani pochmurné počasí mi nijak nepomáhá, jsem kompletně mrtvá, neschopná cokoliv dělat, a celý den proležím v posteli. Většinou mě taky druhý den bolí hlava, i když si nejsem jistá jestli to má na svědomí tohle, nebo že málo piju. Každopádně citlivost na změny počasí je další z věcí, kter...

Zdravím těch pár bláznů, kteří sem občas zavítají. Prázdniny začaly, a já je nechci promrhat tak jako ty předcházející. No jo, říkám si to každý rok, ale nikdy se to nezmění. Ale aspoň můžu říct, že s prvním rokem na střední jsem spokojená. Teda, pořád trávím všechen čas v rodném zapadákově odkud málokdy vytáhnu paty, známky nebyly nic moc (vlastně nejhorší za celou dobu co studuju, but whatever), ale přesto jsem spokojená. Poznala jsem pár skvělých lidí, kteří mají podíl na ubývajícím počtu depresivních dnů, zažila jsem skvělé akce a usmívala se. No není to cíl? Být v životě šťastný? Konec filosofování. 'Please, give me my ball' said little dog. Lipo - Kruhy ft. Yanna Pár slov k poslednímu týdnu trápení ve škole. Minulé pondělí jsem přemluvila mamku ( because I'm friendless) , abychom zašly do kina na TFIOS, protože jsem to musela prostě vidět. Byla jsem si vědoma že zničím mé krásné představy, ale riskla jsem to. A výsledek? Musím říct, že filmové zpracování se výjimečně ...

Neskutečně se těším na léto, totiž to pravé léto. Určitě nejsem jediná, kdo se nemůže dočkat slunečných dní u vody, ledového pití a probděných nocí . Taky bych si konečně chtěla pořídit longboard a naučit se na něm. Nejlepší by bylo ale jezdit ve dvou, hlásí se nějaký parťák? source of photos weheartit.com

Co se za poslední dny událo? Škola je totální katastrofa, nemluvě o mém neustálém žvanění o maturitě (která bude až za 3 roky), které už musí všechny mé blízké osoby jednoduše srát. Dosáhla jsem svých "sweet 16" haha. A abych to náležitě oslavila, tak jsem se přiopila vínem, načež jsem prospala celé odpoledne. Také jsem dostala krásné bílé tulipány a růže, které mi už delší dobu zdobí pokoj a zlepšují náladu. Knížku na povinnou četbu mám už podruhé půjčenou, a stále nejsem schopná se donutit k dočtení. Lidi kolem mě se smějí, a já je zkouším napodobovat. Odpočítávám dny do letních prázdnin, protože potřebuju spát a západy slunce. Dva dny po sobě jsem hned po příchodu ze školy brečela. Asi už toho bylo moc. Je to se mnou tak zoufalý, že se mě už ptali, jestli nechci přestoupit jinam. Chci? To nevím. Nechci opakovat prvák, připadala bych si blbá. A asi, i když to nerada přiznávám, se mi moji spolužáci uhnízdili v srdíčku. Teď jsem si všimla, že tulipány už pomaličku umírají. St...

Blázním. Civím do zdi a přemýšlím, proč je jedna prasklinka větší než druhá. Přejížím po nich prsty a neviditelnou čarou spojuji v jedno veliké nic. Občas se tu hru snažím hrát i v reálném životě. Spojuji kolem sebe lidi, ale bojím se zrady. Bojím se jich samotných. A v tu chvíli se to velké nic roztrhne já jsem opět sama. Znovu se je snažím spojit, ale je příliš pozdě. Usínám. U. R. _________ Není potřeba to chápat, protože i já když si to čtu zpětně, tak tomu nerozumím. Co tím asi ten básník pohřbený hluboko ve mně chtěl říci?

Přírodní zázrak, něco okouzlujícího a uklidňujícího. Trochu ironie, když je teď venku zataženo, prší a je bouřka, která by mohla trvat klidně celý týden, protože díky ní se mi zachtělo zase něco napsat. Mám za sebou první týden po prázdninách, a hned se mi zastesklo po tom bezstarostném pocitu volna. Moje nervy se opět začínají připravovat na dalších 5 stresujících dní, protože jak bývá zvykem, sobota je tatam, a neděle je vždycky taková pochmurná a uteče ještě rychleji. Zjistila jsem, že mě nucené focení nebaví a unavuje. Proto bych se tím asi nedokázala živit (jak jsem si kdysi dávno myslela). A taky jsem udělala chybu s dalším zapojením do fotosoutěže. Jenže jistý pan učitel mě do toho pořád tlačil, i když si asi neuvědomuje, že mé fotky jsou vždy jen jedny ze sta pokusů, které zrovna vypadají úctyhodně. Proto jsem si pak připadala blbě mezi ostatními studenty, kteří prostě mají jistý přehled o tom kdy použít vysoké a nízké clonové číslo apod. Občas si říkám, že nemám právo vlastnit...