uniqueronnie

Neskutečně se těším na léto, totiž to pravé léto. Určitě nejsem jediná, kdo se nemůže dočkat slunečných dní u vody, ledového pití a probděných nocí . Taky bych si konečně chtěla pořídit longboard a naučit se na něm. Nejlepší by bylo ale jezdit ve dvou, hlásí se nějaký parťák? source of photos weheartit.com

Co se za poslední dny událo? Škola je totální katastrofa, nemluvě o mém neustálém žvanění o maturitě (která bude až za 3 roky), které už musí všechny mé blízké osoby jednoduše srát. Dosáhla jsem svých "sweet 16" haha. A abych to náležitě oslavila, tak jsem se přiopila vínem, načež jsem prospala celé odpoledne. Také jsem dostala krásné bílé tulipány a růže, které mi už delší dobu zdobí pokoj a zlepšují náladu. Knížku na povinnou četbu mám už podruhé půjčenou, a stále nejsem schopná se donutit k dočtení. Lidi kolem mě se smějí, a já je zkouším napodobovat. Odpočítávám dny do letních prázdnin, protože potřebuju spát a západy slunce. Dva dny po sobě jsem hned po příchodu ze školy brečela. Asi už toho bylo moc. Je to se mnou tak zoufalý, že se mě už ptali, jestli nechci přestoupit jinam. Chci? To nevím. Nechci opakovat prvák, připadala bych si blbá. A asi, i když to nerada přiznávám, se mi moji spolužáci uhnízdili v srdíčku. Teď jsem si všimla, že tulipány už pomaličku umírají. St...

Blázním. Civím do zdi a přemýšlím, proč je jedna prasklinka větší než druhá. Přejížím po nich prsty a neviditelnou čarou spojuji v jedno veliké nic. Občas se tu hru snažím hrát i v reálném životě. Spojuji kolem sebe lidi, ale bojím se zrady. Bojím se jich samotných. A v tu chvíli se to velké nic roztrhne já jsem opět sama. Znovu se je snažím spojit, ale je příliš pozdě. Usínám. U. R. _________ Není potřeba to chápat, protože i já když si to čtu zpětně, tak tomu nerozumím. Co tím asi ten básník pohřbený hluboko ve mně chtěl říci?

Přírodní zázrak, něco okouzlujícího a uklidňujícího. Trochu ironie, když je teď venku zataženo, prší a je bouřka, která by mohla trvat klidně celý týden, protože díky ní se mi zachtělo zase něco napsat. Mám za sebou první týden po prázdninách, a hned se mi zastesklo po tom bezstarostném pocitu volna. Moje nervy se opět začínají připravovat na dalších 5 stresujících dní, protože jak bývá zvykem, sobota je tatam, a neděle je vždycky taková pochmurná a uteče ještě rychleji. Zjistila jsem, že mě nucené focení nebaví a unavuje. Proto bych se tím asi nedokázala živit (jak jsem si kdysi dávno myslela). A taky jsem udělala chybu s dalším zapojením do fotosoutěže. Jenže jistý pan učitel mě do toho pořád tlačil, i když si asi neuvědomuje, že mé fotky jsou vždy jen jedny ze sta pokusů, které zrovna vypadají úctyhodně. Proto jsem si pak připadala blbě mezi ostatními studenty, kteří prostě mají jistý přehled o tom kdy použít vysoké a nízké clonové číslo apod. Občas si říkám, že nemám právo vlastnit...

Tak, po dlouhé době se vracím k této povídce. Zkrátka jsem dostala chuť zase něco splácat, a je to tu. Snad se mi s dopisováním dílů bude dařit líp než předtím, a Nový život si najde znovu nějaké čtenáře :-) O PÁR LET POZDĚJI V AUSTRÁLII Tři roky. Dost dlouhá doba na zahojení ran. Fyzických možná, ale duševních ne. Tři dlouhé roky uplynuly ode dne, který všechno změnil. Který změnil mě. Teď jsem dospělá a začínám nový život na vysoké. Zítra už budu zpátky v Americe. A vím, že okovy minulosti mě budou svírat ještě dlouhou dobu, ale chci to tak. Tam jsem doma, tam jsem strávila nejkrásnější roky mého života. Poperu se s tím. "Caroline, máš sbaleno všechno?" ozval se táta z kuchyně. Podle vůně něčeho spáleného se už zase pokoušel o nějakou kulinářskou pochoutku. "Snad jo," pousmála jsem se a rychle sešla ze schodů až za ním. Když jsem ho viděla listovat kuchařkou, kterou ode mě dostal a okolo pasu zástěru, musela jsem se začít smát. Opřela jsem se o linku a založila si...

Poslední dobou si říkám, kdy opět nastane to kratičké období kdy se mi bude dařit. Tento týden všechno vystupňovalo v to nejhorší. Ale tak to prostě je. Co je po smrti? Věčná tma, kterou bloudíme v nekonečném spánku? Hledám odpověď na otázky, které se bojím vyslovit nahlas. Nikdy jsem nebylo dobrá v psaní, jediné období kdy jsem ze sebe dokázala vyplodit něco snesitelného je období smutku, a pokud to nebude znít moc hipster, tak i depresí. Ať je alespoň k něčemu dobré. Dnes když jsem ležela na posteli a snažila se tu bolest zaspat jsem přěmýšla za kým bych zašla, komu bych napsala, abych se mu se vším svěřila. Znovu mi vehnal slzy do očí fakt, že nikdo takový není. Že je těžké zvládnout bolest těla? A co teprve duše? Přemýšlím nad vším. Možná i to je můj problém. Vše řeším a nedokážu jen na chvíli věřit, že je všechno fajn a nepřemýšlet nad tím, kdo se přetvařuje a kdo je upřímný. Jsem otevřená osoba s uzavřeným nitrem. Trpím, protože se dokážu jen málokomu otevřít. Možná proto to v so...

John Green is my role model, haha. Je to hold těžké když si řeknete, že se vyfotíte, ale nechcete ukázat obličej posetý nedokonalostmi. Dokonalost sice neexistuje, ale toto slovo je denně používáno. "Hele, dívej na tu slečnu. Má dokonalé vlasy." "Vidíš ty boty? Ta jejich barva je přímo dokonalá." Už si dávám pozor, komu takové slovo věnuji. Poslední dobou to v mém životě je jako na horské dráze. V jednu chvíli je život fajn, svítí sluníčko, a hned nato je hnusně zamračeno a já mám chuť jen spát. Možná za to může i můj pokoj, kam za celý den ani jednou nezasvítí sluníčko, a je to taková temná komora.Poslední dva týdny byly hrozně stresující. Hrozně moc testů a málo času. Ještě k tomu přidejte únavu a máte tu nejhorší možnou kombinaci- ospalou nervózní Ronnie, na kterou je lepší nemluvit. Jo, to jsem byla fakt protivná- tímto se omlouvám všem lidem, kterým jsem řekla něco hnusnýho. V sobotu byl ples. A to jediný pozitivní na tom byl ten alkohol (to, co jsme tam pili, ...