končí to, uteklo to až příliš rychle

Tento článek mi slouží spíš k vypsání, takže to opravdu nemusíte číst:-)

Nevím přesně, jak bych měla začít. Je nás asi víc kdo je právě teď v devítce a chystá se začít další kapitolu svého školního života- střední.

Já na tom nejsem zas tak špatně, protože jsem na gymnáziu, a s větší částí mé třídy budu trávit další 4 roky. Jenže ta menší část obsahuje lidi, kteří mi budou ve třídě opravdu chybět.

Odchází mi moje dvě Mka, obě holčiny miluju, a rozhodně ve třídě budou chybět. Popravdě nevím jak to další rok zvládnu. Bez M, nevím. Jsme prakticky nerozlučné, kam šla jedna, šla i druhá. Ze školy už budu chodit sama. Při hodinách matiky mě nebude nikdo odtrhovat od soustředění (i když? soustředila jsem se někdy vůbec? :D). Při hodinách angličtiny už mi nikdo nebude převyprávět příběhy jinak než jsou. Už se nebudu smát každé blbosti. Už nebudeme sedět na topení a dávat pozor, aby nás nenachytal učitel biologie.

rozlučková.♥

Je toho tak strašně moc na vzpomínání, dlouhé 4 roky. Roky kdy jsem měla pocit, že jsem konečně žila. Nejlepší je, že naše hádky by se nejspíš daly spočítat pouze na prstech rukou a nohou. Dobře, pokud nepočítám hádky o jídlo:-D

Napsala bych toho snad i víc, ale není co. She's like my sister.

Možná ještě pár slov k mé bývalé třídě ze základky. Dneska jsem se dívala na fotky z akademie, které přidali na facebook. Moji bývalí spolužáci měli šerpy s nápisem absolovent. V tu chvíli jsem si vzpomněla na chvíli, kdy jsem jako 6letá holčička stála před školou a říkala si "Za 9 let budu tady taky takhle stát, budu velká." Kdo by tušil, že se za tu dobu všechno změní, a já se od své třídy tolik odcizím, protože přestoupím na gymnázium. Dneska jsem si přála tam stát s nimi. I přes všechny ty špatné vzpomínky, hádky, jsem tam chtěla s nimi stát, brečet, ale být i šťastná, že jsem dosáhla toho, čeho jsem před devíti lety chtěla.

Teď je ale otázkou, "Kdybych to chtěla změnit, opravdu bych radši zůstala na základce místo gymnázia?" Já nevím. Možná ano, možná ne. Každopádně, život jde dál, a já mám před sebou ještě tolik roků, tak proč se zaobírat tím, co by mohlo být, ale co bude. Každopádně toho, že jsem dnes nezašla za moji bývalou třídou mě bude mrzet. Ale kdo ví, jestli by mne viděli stejně rádi, jako já je.

Memories never die.

Ronnie.