Ztracená, v depresi, bez naděje na záchranu.

K následujícím řádkům nemám žádná slova. Jde o výplod mé fantazie smíšený s mými zážitky, který je převeden do krátkého příběhu. Prosím jen, neberte každé slovo doslova.

Beznaděj. Nenávidím ten pocit. Je to něco mnohem horšího než neúspěch nebo zklamání. I když možná není, možná je. Je to situace kdy je příliš pozdě něco změnit. Něco udělat. Vrátit čas zpět a všechno udělat jiné. Lepší. Nejde to. Je to situace kdy vám tečou slzy po tváři a vy si uvědomíte jednu jedinou věc, která vás srazí ještě níž než pouze na kolena. Ta bolest se vám vryje do srdce a usadí se tam jako nějaká odporná nemoc, kupříkladu rakovina. Ta věc je vina. Provinění, které spadá na vaše bedra. A lidé vám mohou namlouvat cokoliv chtějí, ale ve vaší hlavě bude stejně pořád ten proradný hlas křičet: "Je to tvá vina. Ty můžeš za všechnu tu bolest a utrpení. Jsi monstrum."

Chci to ukončit. Už nechci cítit žádnou bolest. Ničí mne to. Ať to přestane!

Srdce mi tiše tluče do hrudi a já sedím ve vaně. Zvuk tekoucí vody ze sprchy tlumí mé tiché vzlyky. Dívám se na své ruce a prohlížím si oloupaný černý lak. V hlavě se mi honí tolik myšlenek. Vrážejí do sebe a tvoří hrozné představy. To všechno dohromady pouze zvyšuje bolest v hlavě, která se mi tam usadila již dříve. Schovávám si obličej do dlaní a nořím se pod vodu. Už neslyším tekoucí vodu. Už nevzlykám. Už jsem našla klid.

Ronnie.